hucul
Klikatá cesta huculského koně
Typickým představitelem horských plemen koní je huculský kůň. Jeho domovinou je Huculsko, kraj nacházející se ve východních Karpatech v Rumunské republice. Je to svérázná, charakteristická a výrazná horská oblast, obývaná etnickou skupinou Huculů, podle kterých dostal i jméno tamtéž chovaný kůň. Huculové se usadili v těchto oblastech v období valašské kolonizace ve 14.-17. století spolu s jinými větvemi horského obyvatelstva přicházejícího z Balkánu.
Charakteristickým zaměstnáním Huculů bylo salašnictví, pasení a dřevorubectví. Žili v horském prostředí a zvykli si na tvrdé přírodní podmínky a proto i koně, které chovali, se museli přizpůsobit nejenom přírodním podmínkám, ale i tvrdosti člověka. Jen tak totiž mohli při skromné výživě a celkem malé péči dělat ty nejtěžší práce.
Hucul seděl na koni odmalička, překonávajíc strmé vrchy, skalnaté cesty a velké vzdálenosti.
Pomocí koní dělali Huculové všechny práce a zásobování, koňmo chodili na trhy, návštěvy a pod. Společenský život se v plném rozsahu zabezpečoval pomocí koní, pod sedlem i v zápřahu. Huculští koně jsou velmi inteligentní, poznají lidi, horské cesty, sami se dokáží ochránit před divokou zvěří. K domácím lidem si vytvářejí blízký vztah, jsou jim oddaní, ale velmi dobře si zapamatují špatné zacházení. Při náročných přechodech se lidi spoléhají na obezřetnost koně, na jeho inteligenci a nohy, které s úplnou jistotou překonávají všechny překážky na cestě, dokonce i takové na které by si samotný člověk netroufl. První údaje o huculském koni najdeme v práci Dohorstajského "Hippika" z r.1603. Zmínky o Huculech obsahují i etnografická studia o obyvatelstvu Bukoviny z článků celé řady autorů.Současný chov huculského koně jako první analyzoval Gassebner, který jeho chovnou oblast navštívil v roce 1891. Názory o původu huculského koně jsou rozdílné a často protichůdné. Na základě literárních pramenů vypadá pravděpodobně teorie, že základem huculského koně byl 
původní karpatský tarpan. Začátek jeho chovu se datuje do 17. století. Když si blíže všimneme okolností vzniku huculského koně, vždycky se setkáváme s tarpanem: Původní horský kůň Karpat, domácí primitivní huculský a bukovinský typ nebo staropolský či staromoldavský koník- to všechno je jen v různých obměnách jihoruský tarpan.Svůj podíl na jeho vytvoření má též kertak a arabský kůň. Původem a hodnocením huculského koně se podrobně zaobírá E. Hackl. Huculského koně nazývá horským tarpanem a rozeznává jeho tři typy : tarpana, bystrzeca a kertaka. Všechny tři typy mají příznačné znaky divokého koně, jsou přibližně stejných tělesných rozměrů i hmotnosti a jsou si podobné. Při křížení si udržují plemenné znaky. Typ hucula bystrzec vznikl křížením typu tarpan s polským koníkem. Tarpan hucul i polský koník mají stejné předky - horského tarpana, jsou jeho přímými potomky, a tak není potřebné zvlášť rozlišovat bystrzec hucula. Uvedené typy huculského koně se liší hlavně tvarem hlavy a mohutností kostry. Tarpan hucul má ušlechtilou hlavu, silnější kostru, zavalité tělo, kratší nohy, je bezpečný a jistý při práci v terénu. Bystrzec hucul se se od tarpana hucula liší jemnější kostrou, suchým a pevným svalstvem. Kertak hucul , ovlivněný mongolskými a tatarskými koňmi není v horském terénu tolik spolehlivý. Hlavu má méně ušlechtilou, silnější, masitou. Kostru má silnější, působí dojmem zavalitého koně. Je náročnější na množství a kvalitu stravy. V důsledku vzájemného křížení charakteristické znaky u jednotlivých typů hucula zanikly, nebo jsou nevýrazné. Huculský kůň byl méně vyrovnaný, proto i odborníci uvnitř plemena rozlišují více typů. Možnost existence horského karpatského koně na území bývalého Československa, respektive Slovenska se nepředpokládala ani nepřipouštěla, což vyplívalo z nedostatku důkazního materiálu. Převládal názor, že prvního domácího koně přivedli na naše území cizí národy a proto je cizorodým prvkem.
V současnosti jsou k dispozici historické hmotné důkazy o existenci divokého koně na území severního Slovenska.
Svědčí o výskytu koně domácího v období kdy ještě nebyl známý pobyt cizích národů v oblasti slovenských Karpat. V roce 1933 byla zveřejněna zpráva o prvním objevu pozůstatků divokého koně na Slovensku - v Gánovcích. V roce 1964 uveřejnil Z. Schmidt zprávu o objevu pozůstatků divokého koně v travertinovém lomu ve Vyšných Ružbachoch. Kosterní zbytky a otisky kopyt pochází z období asi 700 000 až 245 000 r. př.n.l. Vycházejíc z těchto důkazů nás opravňuje označit huculského koně za autonomní plemeno Karpat. Původně se huculský kůň choval ve skromných, drsných podmínkách bukovinských Karpat bez chovatelského přispění a zásahu státu. Až v roce 1856 vznikl hřebčín v Lučině. Byl zřízen s cílem chovu huculských plemenných hřebců, kteří připouštěli klisny v oblastech, kde byl chov huculského koně značně rozšířený. Pomocí těchto hřebců se mělo zkvalitnit a zlepšit původní tvrdé, vytrvalé, skromné a výkonné plemeno koní. Bylo proto zakoupeno deset klisen a dva sikulští hřebci. Plemeníci se používali i na připouštění klisen chovatelů. Plemenný materiál však byl postupně zlikvidován a v roce 1872 chov zrušen. Huculské hřebce a klisny rozprodáni chovatelům v okolí. Chov huculského koně v Lučině byl znovu obnoven v roce 1877. Základ jeho chovu tvořilo 10 typických březích huculských klisen a plemenný hřebec Stirbul. Toto nepočetné stádo představovalo základ pro zlepšení chovu huculského koně v bývalém Rakousko-Uhersku. 
Stádo se postupně doplňovalo a zušlechťovalo. Prostřednictvím odchovaných huculských hřebců se zkvalitňoval i zemský chov huculského koně. Pastviny a objekty Lučínského hřebčína se nacházely v nadmořské výšce 1400-1600 m, což příznivě působilo na udržení typu horského koně. V průběhu celého roku byli huculové venku, jen v nepříznivém počasí v přístřešku. Krmili je u stohů a napájeli přímo z horských bystřin. Až do roku 1903 dostávali koně jen seno a trávu na pastvě a žádný oves. Stavy huculských klisen se zvyšovaly a v roce 1903 jich bylo v Lučině již 28. Na konci 19. a začátkem 20. století se huculští koně stali známými a oceňovanými i v zahraničí. Například na zlepšení skotského ponyho bylo použito i huculského koně. Připouštělo se ve volné přírodě a tam často bez zásahu člověka probíhalo i hřebení. Odstav hříbat a rozdělení podle pohlaví se provádělo v šesti měsících. Na přelomu století byli do chovu zařazeni huculští hřebci nakoupení z nejlepších chovatelských oblastí - Hroby (1901-1905) a Ghoral (1906-1908) . Tito hřebci měli největší vliv na další chov huculského koně a stali se zakladateli nejvýznamnějších linií - kmenů huculského koně chovaných i v současnosti. Další rozvoj chovu huculského koně v Lučině se zastavil první světovou válkou. V roce 1914 huculské koně evakuovali do vnitrozemí Rakouska, do obce Gotenprund v kraji Baden, později je přestěhovali do oblasti Waldhof. Po skončení I. světové války a rozpadu Rakousko-uherské monarchie rozdělili huculské koně na základě mírových smluv státům, kterým bylo vráceno i území. Část huculských hřebců se dostala do severního Tyrolska jako náhrada za haflingy, část plemenného materiálu připadla po roce 1918 Československu, Polsku a Rumunsku. Maďarsko zůstalo bez chovu huculského koně. Po I. světové válce se chov hucula samostatně rozvíjel i v jeho domovině, v Rumunsku, kde nákupem chov zvyšovali a zkvalitňovali jak v Lučině tak v zemském chovu. Hucul patří mezi nejvýznamnější horská plemena a je hlavním plemenem pro zušlechťování horských typů koní. I dnes se chová venku, na pastvě v tvrdých a drsných podmínkách, což přispívá k udržení typu, temperamentu, charakteru a výkonnosti. Velikost stáda se pohybuje okolo 80 plemenných klisen. V chovu se nejvíc osvědčují linie huculských hřebců Hroby, Ghoral, Pietrosu, Oušor, Prislop a Gurgul.
Další významný chov huculského koně je v Polsku, v pohraniční oblasti se Slovenskem.
Chov hucula je soustředěný v hřebčíně Gladyszów, severně od Bardejova. Průměrně zde chovají 60 huculských klisen. V chovu nepoužívají označení potomků po hřebci jako je tomu u nás, ale potomci dostávají jméno podle rodiny. Huculský kůň se zde chová i v zabarvení strakáč. Po I. světové válce se v Maďarsku s chovem huculů přestalo. V roce 1922 zřídili v Bantapuszte chov malých horských koní - chovali zde koně huculské, bosenské a sikulské. Plemenný materiál byl však nevyrovnaný a málopočetný. Chov hucula v podstatě zanikl po II. světové válce. V současnosti se huculové chovají v národním parku Aktelek u slovenských hranic. Za první Československé republiky byl velmi dobrý chov huculského koně na Zakarpatské Ukrajině, ale po válce i ten postupně zanikl. Organizovaný chov hucula na Slovensku navazuje na chov v Rumunsku - Lučině. Šlechtitelská základna huculského koně na Slovensku se budovala od roku 1922 v hřebčíně Topoľčianky. V tomto roce byla do Topoľčianek dovezena část huculského stáda z Waldhofu, které bylo evakuováno z Lučiny. Dovezené stádo se skládalo ze dvou hřebců (Hroby I, Ghoral I) a z 15 klisen. Umístění huculského stáda v Topoľčiankach bylo dočasné, již v roce 1923 přesunuli jeho část do nově zřízeného hřebčína Turja Remety na Zakarpatské Ukrajině.
V roce 1928 zřídili při Turja Remetech huculský hřebčín Močarky. V roce 1936 se chov v Topoľčiankach zrušil a veškerý plemenný materiál byl převezen do Turja Remet. Chov hucula v Topoľčiankach byl ale brzy obnoven a to v roce 1939. Nepočetný stav huculských koní za první ČSR hrozil příbuzenskou plemenitbou, proto byl do chovu zakoupen hřebec Gurgul a v roce 1927 byl zařazen jako plemeník. V Topoľčiankach působil do roku 1936. V roce 1980 působil v chovu jeho osmý potomek. Gurgul se v chovu velmi osvědčil a výrazně přispěl k rozšíření genové základny, založil samostatný kmen a výrazně ovlivnil kvalitu svého plemene. Už ve 30. letech začali chovatelé a armáda požadovat zvětšení rámce huculského koně. Jeho křížení s arabským koněm a lipicánem však nepřineslo žádané výsledky. V Turja Remetech začali křížit huculského koně s haflingem. Ani toto spojení se však neosvědčilo a potvrdilo skutečnost, že u huculského koně je možné zvětšit rámec a mohutnost jen výběrem a zlepšením podmínek odchovu, ale ne křížením. Snahy o zmohutnění horských typů koní byli i po druhé světové válce v padesátých a šedesátých letech. S tímto cílem byla zřízena v roce 1949 v Zlobinách u Bánovec nad Bedravou typová stanice horských koní. Armáda zde soustředila 50 plemenných klisen horského koně, doplněných 24 klisnami typu hucul, zakoupených na východním Slovensku. V zušlechťovacím procesu mimo huculských hřebců bylo použito trofejních hřebců horského koně a fjordského hřebce. V roce 1961 toto vyselektované stádo přesunuli do Topoľčianek, kde se pokračovalo ve zmohutňování huculského koně fjordem až do roku 1970. Od tohoto roku se v Topoľčianském huculském stádě provádí jen čistokrevná plemenitba huculského koně. Státní lesy požadovali na probírkový systém těžby větší počet tažných koní na přibližování dřeva. Proto vroce 1950 zřídili na Muráni hřebčín, který měl produkovat koně pro potřeby lesů. Zakoupili na severním a severovýchodním Slovensku 100 plemenných klisen v typu hucula. Ze začátku se uplatňovala čistokrevná plemenitba, ale lesníci požadovali mohutnějšího koně. Přistoupilo se ke křížení s fjordem, haflingem a chladnokrevníkem. Výsledky křížení byli ale neuspokojivé a v osmdesátých letech se s čistokrevným chovem a křížením přestalo.
Chov hucula zde zanikl až na několik kusů.
Huculské klisny z Muráně byly rozprodány a uplatnili se při zakládání huculských chovů VŠV Košice, Hucul clubu v Praze, TANAPu. Část huculských koní mají i soukromí chovatelé v Čechách a na Slovensku. Několik koní se exportovalo především do Holandska a zpět na Ukrajinu, kde byl hucul zcela vyhuben. Huculský kůň svými výbornými užitkovými vlastnostmi, vzhledem, zdravotním stavem, skromností a schopností přizpůsobit se i nejtvrdším podmínkám představuje vynikající plemeno pro horské a podhorské oblasti. Mimo to tvoří významnou genovou rezervu. Huculský kůň jako autonomní plemeno východních Karpat patří mezi malá plemena koní. Tělo má souměrně stavěné, dobře utvořené, delšího rámce na kostnatých nohách, s tvrdou kopytní rohovinou, proto se většinou nekove. Hrudník má hluboký a široký, žebra dobře klenutá, kohoutek méně výrazný. Postoj končetin je v předu pravidelný, vzadu někdy šavlovitý. Chod má krátký, přitom vydatný a spolehlivý. Charakteristické míry : Kohoutková výška hůlková 125-145 cm, obvod hrudi 175-185 cm, obvod holeně 18-19.5 cm a hmotnost 380-450 kg. Nejčastější vybarvení je hnědák, plavák, občas vraník a ryzák. Typický je u něj úhoří pruh a zebrování na končetinách. Tělesná stavba předurčuje hucula na práci v horském terénu ať již v zápřahu, pod sedlem nebo jako nosič břemen. Hucul má dobrý charakter, je temperamentní, dospívá v pěti až šesti letech a dožívá se vysokého věku třiceti i více let. Chov huculů má v současnosti čtyři linie - kmeny pojmenované podle zakládajících hřebců. Jsou to kmeny Gurgul, Ghoral, Oušor a Hroby, z nichž poslední je v České republice zastoupen nejméně. V Evropě je chov huculského koně soustředěný v Rumunsku, Polsku, Čechách a na Slovensku, okrajově pak v Maďarsku a Rakousku. Na Zakarpatské Ukrajině dochází k jeho obnově. Početní stavy huculských koní však nejsou vysoké, plemenářská základna poměrně úzká a proto státy kde se hucul chová musí na jeho chovu a záchraně úzce spolupracovat. Na Slovensku je těžiště chovu huculského koně v Národním hřebčíně Topoľčianky.
Je zde soustředěných 20-25 chovných klisen a 4-5 plemenných hřebců. V Čechách byl základem chovu Hucul club s přibližně stejným plemenným materiálem. Dalším velkým chovem je farma Hucul v Krkonošské Janově hoře. V poslední době se o chov čistokrevného hucula pokouší i několik soukromých chovatelů. Vzhledem k nízkým stavům huculů ve snaze zabránit příbuzenské plemenitbě je nezbytné rozšiřovat chovnou základnu dovozem koní z jiných hřebčínů, hlavně z Lučiny v Rumunsku a Gladyszowě v Polsku. S cílem záchrany a skvalitnění chovu huculského koně byla založena 28.10.1994 u příležitosti mezinárodního sympózia v Krakově Mezinárodní huculskou federaci (Hucul International Federation - HIF),, která má pomáhat záchraně huculského koně a usměrňovat jeho chov a vytvářet genové rezervy ve státech, kde se toto plemeno chová. Záchrana huculského koně v Čechách.
Druhá světová válka přinesla huculskému koni téměř úplnou zkázu,
zbytek 
dokončila poválečná motorizace armády a mechanizace těžby dřeva, které značně omezily jeho hospodářské a společenské uplatnění. Pokus státních lesů na východním Slovensku v r. 1950 rekonstruovat ohrožený huculský chov na Muráňské planině skončil v r. 1972 likvidací. Poslední zbytky čistokrevných huculských koní z muráňského chovu vykoupil v tomto roce nově ustavený Hucul Club TISU - Svazu pro ochranu přírody a krajiny se sídlem v osadě Zmrzlík u Prahy, několik zvířat přešlo do Vysoké školy veterinární v Košicích. V té době bylo na celé zeměkouli už jen asi 300 čistokrevných huculských koní žijících rozptýleně v několika státech, takže úplné vyhubení bylo otázkou krátkého času. Z těchto důvodů Hucul Club podnítil a rozvinul ve světovém měřítku akci na záchranu huculského koně, k níž se později připojilo i Polsko, Rumunsko, Maďarsko a po získání základního plemenného materiálu od Hucul Clubu i Ukrajina a posléze Rakousko. Ve většině zemí převzal ekonomické břemeno záchrany huculského koně na sebe stát. V roce 1979 byl huculský kůň zařazen do seznamu chráněného genofondu FAO, od roku 1993 je také chráněnou genovou rezervou České republiky (spolu s koněm starokladrubským). V dubnu roku1996 byl v České republice vytvořen celostátní svaz chovatelů huculského koně (SCHHK ČR) jehož prezidentem byl zvolen zoolog Otakar Leiský. Na území České republiky je v současné době okolo 250 čistokrevných huculských koní (na celém světě jich je okolo1400).
Exteriér koně Huculští koně se vyskytují v několika kmenech nazývaných podle původního kmenového plemeníka.
Starší skupinu dnes již vymizelých kmenů tvořili potomci hřebců Stirbul, Czeramosz, Miszka, Taras (a další, kteří se však v chovu trvale neuplatnili). V novější skupině jsou nejvýznamnější kmeny Hroby, Ghoral, Gurgul a Oušor, přičemž Gurgul je originální československý kmen. Současný huculský kůň je vysoký v kohoutku průměrně 138 cm (měřeno hůlkovou mírou), přičemž lze připustit odchylku až 5 cm na obě strany. Obvod hrudi je přibližně o 30 cm větší než hůlková výška v kohoutku. Obvod záprstí (přední holeň) je průměrně 18 cm s odchylkou asi 1 cm na obě strany. Hřebci bývají statnější než klisny, ty však mívají větší obvod hrudi. Hucul je dobře stavěný, svalnatý koník; má kratší hlavu se širokou mozkovnou a mohutně osvalenou dolní čelistí (žuchvou) která mu dovoluje rozmělňovat i tuhou dřevitou potravu. Také krk je kratší, široký; na trup nasedá nízkým kohoutkem. Hrudník je oblý, prostorný, nohy jsou kratší, štíhlé a suché, zakončené malými kopyty s velmi kvalitní rohovinou.Zadní nohy bývají lehce hákovité a v hleznech sblížené, jak to vyžaduje pohyb v náročném horském terénu. Žíně v ocasu i hřívě jsou husté, hrubé a většinou rozcuchané. V kůži má hucul méně potních žláz než jiná plemena koní.
Barva srsti asi v 60 % populace je hnědá všech odstínů, většinou bez bílých odznaků, jen v Polsku se vzácně vyskytují strakatí jedinci. Zbytek populace je plavý nebo plavě šedý - myší (což obojí je prapůvodní zbarvení tarpana), méně často se vyskytují ryzáci a vraníci. Od hřívy k ocasu se u většiny huculů táhne po hřbetě tmavý úhoří pruh, jakožto atavistický znak, zděděný po divokých předcích. Někdy se vyskytuje i tmavý oslí kříž napříč plecemi a kroužkové zebrování na předloktí předních nohou. Dobře vyvinutý a trénovaný huculský kůň unese v terénu břemeno až 130 kg těžké a urazí s ním i několik desítek kilometrů. Podle měření provedených na tahovém siloměru je hucul v poměru ke své hmotnosti (asi 400 kg) nejsilnějším koněm světa, s výkonem o 24.5 % vyšším než kterýkoliv kůň jiného plemene o stejné váze. Vzhledem k dlouhověkosti (30 let i více), plodnosti, výkonnosti a potravní nenáročnosti je jeho chov ekonomicky výhodnější, než u jiných plemen, ovšem zatím limitovaný jeho vzácností. Poznámka na konec Nad dalším osudem huculských koní ale visí otazník. Stát se chová poněkud macešsky a výroky "odborníků" že hucul je malý kůň o proto nepotřebuje zdaleka tolik peněz na svůj chov jako jiná plemena jsou přinejmenším zarážející. Pro zájmové časopisy jako je Jezdectví není hucul a malá plemena vůbec, zajímaví i když většina soukromých chovatelů takové koně chová. Další problém je amatérismus a neodbornost některých velkých i malých chovatelů, neochota spolupráce, zbytečná rivalita a nedostatek ochotných a schopných lidí, jak ve vedení farem tak na samém konci řetězu u stájníků. Jako příklad může sloužit Hucul club, který se potýká nejen s nedostatkem peněz, ale i s neodborností většiny zaměstnanců. Hucul se zde zjemňuje a plemenný materiál je již velmi prokřížen do té míry, že dochází k příbuzenské plemenitbě. Velmi hezky se zavedl chov huculů na Janově hoře v Krkonoších, kde v současnosti je asi nejlepší chov v republice.
text: Petr Gál http://www.farmagg.cz/ " title="JS farma GG o.s.">farmagg.cz foto: MVDr. Romana Kastlová chk-gremleens.estranky.cz
