slezský norik

Historie vzniku slezského norického koně sahá zhruba do dob kdy, ve Slezsku v roce 1868 byli veskrze teplokrevní hřebci. Na těžkou práci odpovídal lépe tažný vůl a bylo tak vyhověno snaze po silnějších hřebcích, tak že byli za zemské plemeníky postaveni norfolští hřebci, mohutní teplokrevníci západního typu s vynikajícími klusovými schopnostmi.

Nejvíce se o rozvoj chovu slezského norického koně zasloužil statkář Quido Riedel, předseda zemského spolku pro chov koní ve Slezsku. Absolvoval hospodářskou školu a studoval zemědělství na vysoké škole ve Vídni a zasadil se o registrovaný chov slezských koní. Statkář, který vlastnil v Nových Dvorech u Opavy odchovnu hříbat, založil botanickou zahradu a v Bílé Lhotě vlastnil zámeček, kde se věnoval své dendrologické a botanické práci. V zámeckém parku zachoval kompozici původních dřevin, které postupně vytěžoval pomocí koní v závislosti na zdroji dřeva a výdělku. V písemné studii Quido Riedla je uvedeno, že ministerstvo orby ustoupilo naléhání slezských chovatelů, selského stavu, a rozdělilo výnosem v roku 1903 Slezsko na dvě chovné části, západní Slezsko s chovným směrem norickým a ve východním Slezsku setrval směr orientálního a anglického polokrevníka. Od roku 1903 byli v západním Slezsku s těžkou hlinitojílovitou půdou přidělování jen hřebci noričtí a bavorského chladnokrevníka z originální norické krve, přitom již v roce 1897 byl dán do soukromého ošetřování hřebec 364 Grenzer. Celkem do roku 1921 počet norických hřebců vystoupal na číslo 85, což dokládá rozmach chladnokrevného chovu.

Populace slezských noriků se utvářela ve specifických klimatických a půdních podmínkách Slezska cca. do roku 1950. Zpočátku, tj. v letech 1900 až 1930 bylo realizováno, v různých generačních úrovních, převodné křížení pomocí výše jmenovaných norických a bavorských hřebců s klisnami domácí slezské provenience, většinou s chladnokrevným původem a později, 1930 až 1950 s klisnami se známým genovým základem slezských noriků v jejichrodokmenech. Souběžně v rámci tohoto celého období 1900 až 1950 byla mezi samčími a samičími produkty převodného křížení realizována vzájemná plemenitba, která se v šedesátých letech 20. století stala základní formou plemenitby v populaci slezských noriků.

Na utváření populace mají vliv v současné době hřebci, příslušníci devíti linií.

Tato populace koní slezských noriků je tedy obdobně, jako populace koní starokladrubských, genetickým zdrojem, který musí být zachován pro příští generace chovatelů. Koním zpočátku bylo vytýkáno, že míra holeně v poměru k mohutnosti těla je slabá, ale její obvod 22 cm a výše se jevil správný pro koně, který práci vykonává v čilém kroku. Na dobových fotografiích je většina selských koní s dlouhými útlými krky. V hospodářství byli často slezští norici krmeni hůře než dobytek. Byli velmi skromní a odolní, v hříběcím věku dobře prospívali na venkovních pastvinách. 

Noričtí hřebci vnesli do slezského chovu klid a rozvahu a potomstvo ochotné k práci. Chovná oblast slezských noriků je vymezena územím České republiky. Dále to mohou být jednotlivé chovy nebo chovatelská sdružení v zahraničí, o nichž rozhodne na jejich požádání Rada plemenné knihy. Do roku 1970 byl slezský norik veden jako samostatné plemeno, v letech 1970 až 1990 byl spolu s českomoravským belgickým koněm označován jako český chladnokrevný kůň.

Od roku 1990 je na základě genových analýz opět samostatným plemenem.

Obdélníkový rámec těla u obou pohlaví s kohoutkovou výškou nad 155 cm a obvodem holeně nad 22, 23cm, s dobře vázanými a středně dlouhými bedry umožňuje při tahu využívat svého těžiště ve svazích. Při dobrém výcviku je výborně ovladatelný a ohebný. Středně dlouhý krk a mohutná hlava, často s mírným klabonosem, s oválnou očnicí a zmasilým víčkem plemeni umožňuje bez potíží překonávat buřeň. V extrémním tahu systémem páky v dlouhé kostře zadní končetiny vytvoří z těla napružení, to přispívá 

v těžkém tahu k mohutnému odrazu, tak zvaná žabí stehna, navazující na ušlechtilé bérce, se nepodobají zádím těžkopádných koní ze západu. Celkově lehké končetiny dovolí velkou obratnost v překážkách a v terénu. Hrudník má prostorný a široký, dobře osvalený, úhel lopatky vůči kosti ramenní umožňuje výborné usazení chomoutu, aniž by v extrémním tahu přidušoval koně. Končetiny jsou žádoucí suché, bez lymfatických kloubů, postoje rovné, nejsou tolerovány defekty.

Krok je žádoucí prostorný v kroku i v klusu. Kvalita kopyt je u zdravých jedinců výborná, ochrana podkovami pro pohyb na měkkém podkladu není nutná, přesto je kopyto velmi odolné i při dlouhodobém okutí. Slezský norik je dlouhověký, rád zachovává osvědčená společenství, patrně rustikální vlastnost. Zachovává si husté ožínění a kvalitní srst pro odolávání klimatickým podmínkám, v odchovu se sněhem mu spěnky kryjí slabé rousy. Povahově milý a konstitučně tvrdý kůň je dobře živitelný z místních krmivářských zdrojů.

Má velkou výdrž na dlouhou distanc i v klusu, je velmi plodný. Vyskytuje se ve všech barevných rázech. Jeho obliba roste u farmářů a rodin s malými dětmi, v hiporehabilitaci.

Pro svoji vysokou přizpůsobivost a ochotu je často zneužíván v raném věku k vysokým výkonům,