Fylogenetický vývoj, předkové a příbuzní psa, domestikace a domestikační změny

rod Canis a jeho druhy: šakal pruhovaný, šakal obecný, šakal čabrakou, pes dingo, kojot prérijní, vlk rudohnědý, vlček etiopský, vlk himálajský, vlk obecný

druh vlk obecný (Canis lupus) a jeho poddruhy: vlk sibiřský, vlk arabský, vlk arktický, vlk mexický, vlk stepní, vlk mongolský, vlk kolumbijský, vlk vancouverský, pes dingo, dingo pralesní, vlk Hudsonův, vlk labradorský, vlk eurasijský, vlk lesní, vlk prériový, vlk kanadský, vlk grónský, vlk indický, vlk černý, vlk iberský vlk polární, a  forma pes domácí

Canis lupus familiaris je pes domácí

a považuje se ze všech domácích zvířat za zvíře člověku citově nejbližší. Pro silné sociální vztahy s člověkem byl pes jedním z prvních zdomácnělých zvířat. Dnes se po celém světě chová přes 400 plemen a místních rázů psů. V dostupné kynologické literatuře najdeme na jejich původ několik – více či méně se od sebe odlišujících teorií.

Za prvního společného prapředka psovitých šelem se považuje MIACIS.

Je společným předkem vlků, šakala a kojota. Měl chrup psovité šelmy, velikost a stavbu těla podobnou lasici. Objevil se 60 miliónů let před naším letopočtem a 20 miliónů let před naším letopočtem vyhynul. Pro společný fylogenetický původ vlků, šakala a kojota svědčí nejen společný předek, ale mají i shodný počet chromozómů (78). Snadno se mezi sebou páří a z tohoto mezidruhového křížení dávají plodné potomstvo. Přesto je nejpravděpodobnějším prapředkem velké většiny psů vlk, v některých zeměpisných oblastech však nemůžeme podíl šakala nebo kojota vyloučit. Z příbuzných druhů můžeme s určitostí vyloučit lišku. Ta je psů fylogeneticky mnohem vzdálenější, má odlišný počet chromozómů a se psy nedává potomstvo.

Za nejstaršího „prapsa“ se podle archeologických kosterních nálezů považuje TOMARKTUS. Byl velký asi jako liška a žil přibližně před 20-ti milióny lety.

Velké množství vykopávek poměrně zachovalých koster psů pochází z doby 10 000 – 15 000 let před naším letopočtem, tedy z doby kamenné. Tehdejší lidé žili v prvobytně pospolné společnosti a živili se lovem. Ve které části světa začalo první sbližování psa s člověkem, dnes nevíme, ale pravděpodobně k tomu docházelo na mnoha různých místech a v různých časových údobích, teorie nezávislé domestikace, protože předkové psa vykazují velikou variabilitu co do tělesné stavby a velikosti. Z ní pak můžeme odvozovat schopnost vytvářet různá plemena.

Ve vykopávkách pravěkých sídlišť nacházíme různé druhy psů, z nichž pak odvozujeme původ dnešních plemen:

Pes bažinný (rašelinný), Canis familiaris palustris rutimer žil v kolových stavbách v době asi 10 000 let před naším letopočtem.

Je prapředkem špiců, pinčů, teriérů a kníračů. Společným znakem těchto psů byla menší až střední velikost, velmi živý temperament a přirozená ostrost. Za největší z potomků psa bažinného považujeme plemena vzniklá teprve nedávno, začátky chovu je polovina 19. století. Jsou to dobrman, velký knírač a erdelteriér.

Canis familiaris inostranzewi, jeho kosterní zbytky nalezl ruský badatel Inostranzew ve vykopávkách v okolí Ladožského jezera.

Tento pes je mohutnější než pes bažinný a je pravděpodobně přímým potomkem severoevropských vlků nebo jejich kříženců se psem bažinným. Svůj původ od něj odvozují přírodní plemena psů, která si dodnes z vlčích předků dochovala mnohé společné vlastnosti. Jsou to severští tažní psi hasky, severská lovecká plemena psů – všechny lajky, grónský pes, norský losí pes, keeshond a psi eskymáčtí. Většina těchto primitivních plemen má, stejně jako vlci říji jedenkrát ročně a menší počet štěňat.

Canis familiaris decumanus měl mohutnou robustní stavbu těla.

Nejvíce se podobá dnešním dogám a psům antických válečníků. Je to předek dnešních molosoidních plemen, z nichž se některé dochovaly v téměř nezměněné podobě od dob antiky. Porovnáme-li některá dnešní molosoidní plemena s antickými sochami, zjistíme, že se opravdu do současnosti dochovaly v původní podobě.

Canis familiaris matris optimae, pes bronzový je vývojově nejmladším prapředkem.

Pochází z doby bronzové 4 000 – 5 000 let před naším letopočtem. Vznikla z něj ovčácká plemena – německý ovčák, belgičtí ovčáci a skotský ovčák, kolie. Stavbou kostry a tvarem lebky se ovčáci psu bronzovému velmi podobají.

Canis familiaris intermedius, pes popelištní žil na našem území,

jako lid popelištních polí a měl střední velikost. Od psa bronzového se lišil stavbou lebky. Ta připomíná dnešní brakýře a lovecké pudly.

Canis familiaris leineri je možná prapředkem chrtů.

Původ chrtů je doposud obestřen záhadou. Chrti stavbou lebky, poměrem mozkovny a čenichové partie, se jako jediní nepodobají vlkům, ale připomínají spíš šakala. Mají menší mozkovnu než ostatní psí plemena. Chrti měli dvě centra domestikace, východoevropské a severoafrické stepi. Další z teorií vzniku chrtů hovoří o původu ve stepních vlcích, kteří stejně jako chrti loví kořist hlavně za pomoci zraku. Jiné teorie připouštějí možnost křížení stepních vlků se šakalem.

Dnešní plemena psů prošla velmi složitým domestikačním procesem a dnešní plemena psů vykazují v porovnání s vlkem značné odlišnosti.

Domestikační změny jsou zejména zmenšení hmotnosti mozku, v porovnání s vlkem ho má stejně velký a stejně těžký pes až o 30% menší. Zmenšují se smyslová centra, zhoršuje se samostatnost při řešení problémů, stoupá cvičitelnost a závislost na člověku, nezaměňujme cvičitelnost s inteligencí. Vlk je pouze masožravec a jako takový má poměrně krátký zažívací trakt, masitá potrava se tráví hlavně v žaludku, který je u vlka velký. Vlk může najednou sežrat až 8 kg masa a žaludek má velmi kyselé pH. Pes je všežravcem, proto u něj došlo k prodloužení střev.

Zvýšení plodnosti v porovnání s vlkem. Vlčice hárá jedenkrát ročně, je to monoestrické zvíře a rodí menší počet mláďat. Štěňata odchovává obvykle ve smečce pouze vůdčí pár. Feny kulturních plemen psů hárají obvykle dvakrát ročně, jsou to diestrická zvířata, u velkých plemen není 12 narozených štěňat ve vrhu žádnou výjimkou. V porovnání s vlkem se psům změnila různým způsobem délka a struktura srsti jako je absence srsti u naháčů a extrémně dlouhá u dlouhosrstých plemen psů.

Původní divoké zbarvení srsti vlků je vlkošedá barva, přírodní aguti. U psů se z původního přírodního aguti zbarvení dá jako první vyštěpit zbarvení black and tan. Z něj jsou potom odvozeny všechny ostatní barvy. Jsou i změny anatomické stavby končetin, jezevčíci, baseti, krátkonohost. Jedná se o poruchu růstu dlouhých kostí a zejména pak délky nadprstí a článků prstů v porovnání s vlkem.  Vlci mají jiný tvar stopy než pes domácí. Typickou domestikační změnou jsou svislé ušní boltce, výskyt kožních řas a záhybů.

Jako první se u domestikačního procesu projevuje u nejméně prošlechtěných primitivních plemen zakroucení ocasu. Změnil se inventář chování, etogram. Všechno co dokáže pes, dokáže i vlk, ale veškeré možnosti které má vlk nemá dnešní pes. Psi jsou oproti vlkům o určité přirozené chování ochuzeni, obličejová mimika, rejstřík přirozených hlasových projevů a podobně.

Vlci jsou v porovnání se psi mnohem méně agresivní. Vlci v přírodě mívají nůžkový ale i klešťový skus. U většiny psích plemen se striktně vyžaduje skus nůžkový. Šlechtitelé považují klešťový skus za nežádoucí, argumentují dost nesmyslně otěrem zubů o sebe. Proto došlo u většiny psích plemen ke zkrácení spodní čelisti. Naproti tomu jsou plemena jako boxer, anglický buldog a další kde se vyžaduje opačný extrém. Zkrácením horní čelisti vzniká předkus.

Štěkání jako dorozumění s lidmi? Vlci pouze kňučí a vyjí. To že neštěkají, není úplná pravda, ale je to spíš takový hluboký pološtěk, ne vytrvalé hlasité štěkání psa.

text: N. Šebková