etologie psů

Aplikovaná etologie psů je oborem, který si rozhodně zaslouží pozornost,

a jehož význam s narůstajícími počty chovaných domácích psů, je stále větší. Každý majitel psa se rozhodně nemusí detailně etologií zabývat, aby dokázal svého psa dobře ovládat. K tomu stačí docházet do některého kynologického klubu a věnovat se výcviku pod dohledem zkušeného instruktora. Znalost biologických základů chování však poskytne majiteli psa kvalitativně nový pohled na vztah ke svému čtyřnohému společníku a umožní lépe pochopit jeho potřeby.

Smečkové chování, vlk je jednou z mála psovitých šelem, která se sdružuje do smeček.

Většina psovitých žije buď osaměle, nebo vytváří skupiny, skládající se z rodičovského páru a dospívajících mláďat. To se v některých případech týká i vlků. Smečkové chování u vlků je velmi silně vyvinuto. Tendence vlků postoupit v hodnostním žebříčku, která se objevuje v době pohlavního dospívání, je něco s čím je potřeba počítat i v případě domácích psů. To platí i v případě, že má pravdu americká odbornice na chování a biologii psovitých Jannice Koler-Mitznick, která se domnívá, že vlk není přímým předkem domácích psů, ale že je jím již vyhynulá, menší, psovitá, vlku blízce příbuzná šelma, která mohla žít i solitérně. Dokonce i zvířata, které za běžných okolností sociální skupiny nevytvářejí, mohou své chování při změně podmínek změnit a vytvářet početné skupiny a ustanovit v nich jakousi dominanční hierarchii. Jako příklad mohou sloužit třeba početné skupiny polodivoce žijících domácích koček v Egyptě.

Majitel domácího psa, který si tuto skutečnost včas neuvědomí, se může snadno i s dalšími rodinnými příslušníky ocitnout vůči psu v podřízeném postavení. Výjimkou nejsou případy rodin terorizovaných třeba jezevčíkem nebo anglickým kokršpanělem.

Teritorium je území, které smečka či jedinec brání proti příslušníkům téhož druhu.

Teritoriální chování je u psovitých ať již žijících sociálně nebo solitérně velmi silně vyvinuto. Vlci, kteří se uvnitř smeček většinou vyhýbají konfliktům spojeným s bojem, se mohou při narušení teritoria s cizím jedincem nebo smečkou střetnout v boji doslova na život a na smrt. I u domácích psů je možno velmi často teritoriální chování pozorovat. Člověk tohoto chování využíval a stále využívá při střežení a hlídání svých obydlí a dalších objektů. Toto chování psů však může svým majitelům způsobit v dnešní době řadu problémů. Nezodpovědný přístup k výchově a výcviku psa může vyústit ve vážný úraz. Sdělovací prostředky přinášejí často zprávy o útocích psů na osoby, končící pro oběti nepříjemným pobytem v nemocnici a pro majitele psa soudem a v lepším případě peněžitým trestem.

Jinak mírumilovný a vůči lidem přátelský pes se za plotem může změnit v neohroženého obránce své zahrady nebo dvorku. Potom postačí, aby majitel psa zapomněl zajistit branku, a dojde k útoku na kolemjdoucí osoby, které by si v jiném případě pes ani nevšiml.

Lovecké chování je u vlků částečně vrozeno a částečně naučeno vlastní zkušeností

nebo formou mimetického chování v době, kdy se mladí jedinci účastní lovu se zbytkem smečky. U domácích psů je loveckého chování využíváno např. při výcviku psa v zákusu do ochranného rukávu nebo obleku. Loveckým chováním je také možno nazvat zájem psa o pronásledování a přinášení odhozeného míčku či jiné hračky. Majitel psa, který je náruživým aportérem má velmi usnadněnou roli při výcviku. Této náruživosti je možno rovněž využít při udržování fyzické kondice psa, který by se jinak neměl šanci pořádně proběhnout.

Za učení je možno považovat každou změnu chování na základě zkušenosti.

Většina psů se učí snadno. Této vlastnosti je využíváno při výcviku psů k plnění nejrůznějších úkolů ať již profesionálními cvičiteli nebo pro zábavu.

Habitace je vymizení odpovědi organizmu na biologicky nevýznamný podnět.

Typickými příklady habitace je např. vymizení reakce psa na dopravní provoz, či cestování autobusem nebo v případě služebních psů na střelbu. Pokud je takový podnět spojený později s nepříjemným zážitkem, reakce se obnoví.

Klasické podmiňování je asociačním učením,

kdy je nepodmíněný a tedy vrozený podnět spojen s podnětem neutrálním. Pes po určité době, kdy jsou oba podněty používány současně, začne reagovat na podmíněný podnět stejně jako na podnět nepodmíněný a to i bez použití nepodmíněného podnětu. Reakce na tento podnět je nazývána podmíněnou reakcí.

Další formou asociačního učení je operantní podmiňování.

V tomto případě je určitá, nově vykonaná akce odměněna anebo potrestána. Pokud je určité chování odměněno, má zvíře tendenci toto chování opakovat. V případě, že po akci odměna nenásleduje anebo následuje trest, nepříjemný podnět, frekvence tohoto chování se sníží, až zcela vymizí. Typickým příkladem nepochopení těchto zákonitostí je situace, kdy pes uteče za zvěří a majitel ho po návratu potrestá. Pronásledování zvěře poté rozhodně klesající tendenci mít nebude, ale návrat k majiteli ano.

text: Ludvík Pinc, Ivona Svobodová