Samostatnou kapitolu tvoří v canisterapii používaní psi.

Volba správného jedince a správného plemene hraje nesmírně důležitou roli. Pořízení vhodného psa není záležitost jednoduchá a mělo by platit, že správný je cílený výběr nikoliv náhoda. Jedním z nejdůležitějších rozhodnutí je volba správného plemene.

Během dlouhodobé domestikace vytvořil člověk cílenou plemenitbou množství exteriérově rozmanitých plemen s ještě rozmanitějšími povahovými vlastnostmi.

Dojem, že jakýkoliv pes je vhodný pro využití při rozvoji osobnosti je mylný. Z velkého množství existujících plemen se zatím v canisterapii uplatňují nejvíce plemena retrívrů, nejoblíbenější je zatím zlatý retrívr nebo labradorský retrívr), ale vhodné vlastnosti má z malých plemen i bruselský grifonek. Naopak za méně vhodné lze označit plemeno neapolský mastif nebo šarpej.

Také je třeba vycházet ze zásady, že canisterapie je postavena na povaze a výchově psa. Z tohoto důvodu se dnes používají různé testovací metody a zkušební řády testování psů pro canisterapii, které si pro své potřeby vytvářejí občanská sdružení či jiné společnosti, připravující nebo využívající psy pro canisterapii.

Platí, že jsou plemena obecně pro canisterapii vhodná s nevhodnými jedinci a naopak plemena pro canisterapii nevhodná s výskytem jedinců vhodných.

Canisterapeutický pes znamená velkou citovou, pracovní i finanční investici. Ten, kdo se chce oborem cíleně zabývat, sahá většinou po štěněti a psa si vychovává sám. I zkušený člověk ale chce vědět, zda štěně, které si bere, má pro danou práci vhodné předpoklady.

Dostáváme se k otázce výběru konkrétního psa. Hodně se toho napsalo i řeklo o důležitosti období socializace i o tom, jak způsob prožitku může ovlivnit budoucí vlastnosti štěněte. Řada lidí by ale ráda předem věděla, jak potomstvo z určitého spojení, tedy štěně se známými předky, bude po stránce povahové vypadat. Není to samozřejmě oblast, která se týká jen canisterapie. Vlohy pro určitou práci jsou středem zájmu u většiny plemen využívaných k určitému výkonu. Velmi propracovaný je výběrový systém u plemen loveckých nebo pracovních. Otázkou ale je, jak tento přístup obstojí z hlediska toho, co víme o dědičnosti a zda vůbec, bez ohledu na stávající praxi, je o co se opřít. Měli bychom si předem vysvětlit některé pojmy ze zootechnické praxe použitelné i v kynologii.

Selekci, čili výběr jedinců vhodných k chovu s ohledem na věk zvířete, můžeme rozdělit do třech stupňů:

• selekce předběžná, kde základem pro výběr je rodokmenová hodnota, vyjadřuje kvalitu předků daného jedince. Většinou je posuzována podle výsledků hodnocení exteriéru, výkonu a zdraví,
• selekce hlavní navazuje na selekci předběžnou. U hospodářských zvířat bychom hovořili kontrole užitkovosti, množství nadojeného mléka u krávy. V kynologii bychom asi lépe využili pojmu chovná hodnota, která říká, jakou vykazoval jedinec úroveň při zařazování do chovu. Opět vychází z hodnocení exteriéru, výkonu a zdraví,
• selekce konečná definitivně hodnotí zvíře na základě kvality potomstva. U hospodářských zvířat ji také nazýváme kontrolou dědičnosti. Hlavním ukazatelem je tzv. plemenná hodnota, jež je odhadem genotypu chovného zvířete pomocí fenotypu, užitkovosti jeho potomstva.

Hodnocení, které vychází tedy až z kvality, výstavy, výkon, zdraví potomstva daného jedince, je ukazatel nesmírně zajímavý, ale vzhledem k malé početní základně populací jednotlivých plemen psů, také ukazatel obtížně zjistitelný.

Z hlediska výběru štěněte by mohla hrát největší roli jeho rodokmenová hodnota.

Většinou víme, jak jeho předkové vypadali po stránce exteriéru a u řady plemen máme i podrobnější hodnocení povahy. Zdálo by se tedy, že je naprosto jednoduché vybrat to správné štěně. Stačí přece hledat zvíře, které má vysokou rodokmenovou hodnotu. Problém ale zdaleka není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá. Důvodů je hned několik.

Abychom jim porozuměli, je třeba si připomenout něco z oblasti genetiky.

Měli bychom vědět, že genotyp je soubor všech genů pro danou vlastnost, vložených do zárodku organizmu a fenotyp se dá vysvětlit jako projev genotypu navenek.

Jednotlivé ukazatele fenotypu rozdělujeme na znaky kvalitativní, alternativní a na znaky kvantitativní. Do první kategorie patří znaky, které většinou souvisejí s exteriérem zvířete. U skotu je to mimo jiné rohatost či bezrohost, u psa zbarvení srsti, výška, formát, nesení ucha. Kvantitativní vlastnosti jsou měřitelné. U hospodářských zvířat sem patří především vlastnosti užitkové a produkční jako množství nadojeného mléka u krav dojených plemen. U psů je to pak oblast výkonu, u loveckých psů kvalita nosu, u psů obecně cvičitelnost, vlohy pro aportování. Obecně se dají do této skupiny zařadit i znaky, které ovlivňují povahu zvířete.

Charakteristika kvalitativních, alternativních znaků:

• jsou determinovány malým počtem genů velkého účinku, majorgeny nebo oligogeny,
• proměnlivost je alternativní, diskontinuitní,
• vliv vnějšího prostředí na jejich fenotypový poměr je zanedbatelný,
• dědičnost je možné sledovat klasickou mendelistickou analýzou, na úrovni genetiky jedince u relativně malého počtu zvířat, několik rodičovských párů a jejich potomstvo.

Charakteristika kvantitativních znaků:

• jsou determinovány velkým počtem genů malého účinku, minorgeny nebo polygeny,
• proměnlivost je plynulá, kontinuitní,
• vliv vnějšího prostředí na jejich úroveň je značná, jsou významně ovlivňovány jednotlivými faktory prostředí,
• působení je nutné sledovat na mnohačetných populacích chovaných ve srovnatelných podmínkách s možností získání dat vyhodnotitelných pomocí statistických metod.

Pokud se chceme v dané problematice orientovat je třeba využít určité standardní způsoby hodnocení. Poměrně jednoduchá je situace u hospodářských zvířat, kde je dostatečně velká chovná základna a je možné do určité míry zaručit jednotné nebo velmi podobné podmínky chovu a tím omezit vliv vnějšího prostředí, které má zásadní význam právě u znaků pro nás důležitých. U psů je situace v evropských chovech úplně jiná.

Důvodů je celá řada:

• malé populace jednotlivých plemen. Je třeba připomenout, že i početné plemeno je z hlediska uvedeného hodnocení poměrně malým vzorkem,
• rozdílné podmínky chovu a tím i rozdílný fenotyp,
• neúplný vzorek populace,  jedinec s vadami se většinou žádného hodnocení nezúčastní,
• obtížná zjistitelnost genetického založení v chovu využívaných jedinců,
• rozdílný přístup k hodnocení jednotlivých znaků daný subjektivitou posuzování,
• skutečnost, že se zvláště v otázce výkonu hodnotí nikoliv to, co se dědí, tedy vlohy, ale ve značné míře i schopnost psovoda připravit psa na určitou zkoušku.

Z výše uvedeného vyplývá, že ten, kdo chce odhadovat, jak štěně z určitého spojení bude vypadat po stránce exteriéru i povahy bude mít asi jednodušší situaci v oblasti exteriéru a podstatně složitější situaci v otázce povahy. V obou případech se ale bude pohybovat v oblasti odhadů, nikoliv skutečností. Pokud si někdo vybírá štěně pro canisterapii, neměl by povahové vlastnosti jeho rodičů pomíjet, ale ani přeceňovat.

Je také třeba si uvědomit, že nestačí jen sáhnout po osvědčeném plemeni a snažit se pak štěně vychovat pouze k obrazu svému.

Rozumný psovod se snaží ověřit povahové vlastnosti svého psa v nezvyklých situacích. Samozřejmě by měl hledat i doklad o tom, že pes je pro danou práci vhodný. Řeč je tedy o výše zmíněném testování psů.

Někteří pracovníci zdravotních a sociálních zařízení se obávají , že pes přenese na jejich pacienty některou ze zákeřných chorob.

Nutno zdůraznit že pes, o kterého je na slušné úrovni pečováno, a který je pravidelně podrobován veterinární kontrole a v předepsaných termínech očkován, není z pohledu zoonóz pro člověka nebezpečným.

Preventivní hygienická opatření jsou:

• pravidelné pečlivé veterinární kontroly
• pravidelné očkování,
• pravidelné ošetření některým z preventivních přípravků proti zevním parazitům,
• pravidelné vyšetření trusu se zaměřením na vnitřní parazity, případně pravidelné odčervování,
• konzultace jakýkoliv příznaků onemocnění s ošetřujícím veterinářem - v zájmu lidí i psa samotného
• špičková úroveň hygieny chovu psa.

Zatím se hovořilo o psovi jako o prostředku nebo do určité míry i nástroji sloužícímu ku prospěchu lidí. Nutno zdůraznit, že celá oblast má i pohled z druhé strany, tedy pohled psí. Má-li pes odvést práci, kterou od něj očekáváme, musí to být pes zdravý a spokojený. Existuje odborný termín, kterým se problém a to nejen u psů, ale u všech zvířat označuje, welfare, fyzická a psychická pohoda zvířat. Jen zvíře, které je v pohodě může vykonávat i náročnou činnost a to pro psa bezesporu výkon canisterapie je.

Oblast péče by se dala rozdělit na dvě části, individuální a legislativní.

Stručně řečeno, používaný pes musí mít náležitou péči ze strany svého majitele a také, a to je velmi důležité a někdy opomíjené, nesmí být přetěžován. Dodržovány musí být i v této oblasti platné zákony a to zejména Zákon č. 246/1992 Sb., o ochraně zvířat proti týrání a Zákon č.166/1999 Sb., o veterinární péči.

Pes jako takový, nejen jako canisterapeutický, má v případě seniorů řadu dalších důležitých úkolů. Pomáhá navazovat kontakty s lidmi neznámými i známými. V parku se nad psem naváže kontakt snadno a vnouče také raději jde za babičkou, když si tam může hrát se psem, nutí seniora vykonávat řadu pravidelných středně fyzicky náročných a kondici zlepšujících úkolů, vyžaduje každodenní  pravidelné vycházky a to bez ohledu na počasí. Znamená to, že člověk, který by nevycházel ven, prostě mezi lidi musí, pes a to i malý, je nepříjemnou komplikací pro zloděje a tedy i určitou ochranou.

Nejen canisterapie, ale celá zooterapie je obor nadmíru důležitý, nesmírně zajímavý a také velmi rychle se vyvíjející.

Na co ale nesmíme nikdy zapomínat? Jakékoliv zvířátko, pes nebo králík, velké či malé, huňaté nebo krátkosrsté je především živý tvor, který dokáže lidem, bez ohledu na věk, příjmy a společenské postavení dělat láskyplnou společnost.

Můžeme říci, vlastnit zvíře znamená nebýt sám.

text: Ivona Svobodová, Vladimíra Tichá   foto: ACOSADOR.cz