Biologické základy chování psa domácího

Domácí pes provází člověka po tisíciletí. Žádné jiné zvíře nežilo s člověkem v tak intimní blízkosti.Jiná domestikovaná zvířata mají pro přežití člověka větší význam než domácí pes,ale kráva ani ovce obvykle nespí u postele svého majitele, nesdílí s ním potravu a ani lože, jak to někdy se psy bývá. Psa člověk  nechová,  aby ho dříve nebo později zabil a snědl. Ba naopak, ztráta psa je považována za ztrátu rodinného příslušníka. Je to zvíře, jehož chov byl poznamenán i dávkou neznalostí a pověr.

Hledali bychom asi těžko někoho ve svém okolí, kdo si bez znalostí základních parametrů koupí počítač či jinou technickou pomůcku. A u takového jsme překvapeni, že si neprojde návod k použití. O to pozoruhodnější je, že v případě psů řada lidí postupuje zcela odlišně a své psy odsoudí k životu na vodítku bez možnosti se proběhnout, neboť nejsou schopni psa ani přivolat, o čemž mohou výcvikáři, kynologové a pracovníci psích útulků psát knihy. Také není málo majitelů, kteří se při venčení zdaleka vyhýbají každému cizímu psovi, protože jejich vlastní nezvladatelný pes napadá vše, co se dostane do okruhu jeho vodítka.

Řada lidí si pořídí psa, aniž by se v nejmenším zajímala o to, jakou specifickou péči to či ono plemeno vyžaduje.

Z hlediska pohody každého psa je velmi užitečné, aby měl potenciální majitel alespoň základní znalosti o chování psů obecně a rovněž o nárocích plemene, které si chce pořídit. Svazek psa a člověka trvá obvykle déle než deset let a rozumět chování psa znamená mimo jiné vědět, kdy se náš pes cítí dobře a kdy ne.

Věda zabývající se biologickými základy chování a to nejen zvířat, ale i lidí se nazývá etologie. V našich podmínkách toto slovo zdomácnělo až po roce 1989. Do té doby byli majitelé psů i psovodi ozbrojených složek, seznamováni téměř výhradně s učením ruského fyziologa Ivana Petroviče Pavlova. Toto učení však bylo často interpretováno bez skutečné znalosti a bez základních informací, týkajících se oblasti biologie chování.

Základní poznatky o tzv. „pavlovovském podmiňování“ byly autory výcvikových příruček bezmyšlenkovitě opisovány a to dokonce s chybami,

které se objevily ve služební příručce tehdejšího Ministerstva vnitra s názvem „Výchova a výcvik služebního psa VB“. Důsledkem takového vzdělávání pak byl dojem, že pes není vlastně nic jiného než jakýsi mechanismus. Mnoho psovodů pak také k výcviku psa podle toho přistupovalo. Dnešní situace je ve sportovní i služební kynologii mnohem odlišnější. I přes novou dobu je nesporně mnoho psů ve vlastnictví majitelů, kteří i ty nejzákladnější znalosti o chování a hlavně učení psů, postrádají.

 Vývojem chování v průběhu života psa se zabývala celá řada autorů. Za významné dílo lze bezesporu považovat knihu „Genetics and the Social Behavior of the Dog, která v sobě shrnuje řadu vědeckých prací obou autorů Johna P. Scotta a Johna L. Fullera. Vyšla poprvé v roce 1965 a přesto je do dnešní doby zdrojem cenných informací pro každého, kdo se vážně chováním psů zabývá. V knize je značné množství poznatků zásadního významu, jedna je ontogeneze, chování psů.

Neonatální perioda, období, které trvá od narození a zhruba do konce druhého týdne života.

V průběhu této periody je štěně bezmocné a závislé na matce. Je adaptováno na sání struku a vyžadování péče. V tomto věku jsou štěňata citlivá k taktilním, znakovým stimulům, určitým chutím a zřejmě také k pachům. Jejich pohybové aktivity jsou velmi limitované, oči a zvukovody jsou zavřené. Vzhledem k nerozvinutému stavu, jsou v tomto věku štěňata schopna pouze velmi limitovaného asociačního učení. Tyto asociace se však s největší pravděpodobností nepřenášejí do dalších period. Krátkodobé manipulace se štěňaty v neonatální periodě, mají pozitivní dopad na pozdější vývoj. Štěňata vystavená v uvedeném období nejrůznějším stimulům jako např. chladu nebo změně polohy, vykazují urychlenější vývoj, jsou sebevědomější a rychleji se učí než štěňata, se kterými se takto nemanipuluje.

Tranzitivní perioda, je období charakteristické rychlým přechodem, během kterého se mění vzory chování spojené s neonatální existencí

a jsou nahrazovány chováním typičtějším pro pozdější štěněčí období a dospělost. Tranzitivní perioda trvá asi jeden týden, začíná otevřením očí a končí otevřením zvukovodů. Štěňata začínají reagovat na silné zvuky. Rozvíjí se orientace pomocí zraku, i když zrak dosáhne plné kvality až asi okolo osmého týdne věku. Štěňata dokáží lézt vpřed i vzad, močení a kálení probíhá mimo hnízdo a čištění, olizování matkou ke stimulaci vyměšování již není nutné. Štěňata začínají přijímat pevnou potravu. Dochází k sociální komunikaci provázené bojovými hrami, vrčením a vrtěním ocasem. Z pohledu procesů učení toto období spíše připomíná pokračování neonatální periody.

Socializační perioda, jedná se o období, které trvá asi od čtvrtého do dvanáctého týdne věku.

O této periodě bylo dříve hovořeno jako o periodě kritické. Jedná se o období formování prvních sociálních vztahů o vtištění, imprintingu. Toto období má dlouhodobý a zásadní dopad na pozdější sociální strádání ve společenské interakce a to jak vůči lidem, tak vůči ostatním psům. Z hlediska majitele či pozdějšího cvičitele psa je nezbytné, aby štěně bylo v době socializační periody vystaveno dostatečnému sociálnímu kontaktu jak se psy, tak i s lidmi.

Z dřívějších výzkumů, kde se přinášela štěňata, jednou denně na deset minut, k pasivně sedícímu člověku vyplívá. Čím později byla štěňata vystavena prvnímu kontaktu s člověkem, tím obtížněji probíhala jejich pozdější socializace. Pokud byla štěňata poprvé uvedenému kontaktu vystavena až ve věku čtrnácti týdnů, chovala se prakticky jako divoce žijící vlčata a nikdy se nechovala jako psi, kteří byli socializováni již od třech týdnů věku. Tyto psy bylo nutno ochočovat prakticky jako divoká zvířata.

Juvenilní perioda, která začíná ve věku dvanácti týdnů a trvá až do věku šesti měsíců, někdy i déle

Začíná tím, že se štěně vzdaluje od doupěte nebo boudy a končí sexuální zralostí. Trvalý chrup se objevuje ve věku šestnácti týdnů a je plně vyvinutý v šesti měsících. Existují ovšem určité plemenné i individuální rozdíly.

Dospělost, kdy psi pohlavně dospívají, je asi v osmi měsících.

K dalším významným změnám v chování dochází u fen v období říje a po porodu. Ukončení pohlavní aktivity u fen nastává asi v osmi letech, někdy však i o několik let dříve.

text: Ludvík Pinc, Ivona Svobodová