ara

 jsou největší papoušci. 

Dělí se do třech rodů  Anodorhynchus, Cyanopsitta a Ara.

• Papoušci rodu Anodorhynchus jsou velice vzácní a jejich cena je značně vysoká a proto se chovají jen u několika privátních chovatelů a v zoologických zahradách. Jsou to především ara hyacintový a další dva druhy-ara tyrkysový a ara kobaltový nejsou pravděpodobně ve voliérách chovatelů; jejich populace jsou málo početné a bezprostředně ohrožené vyhynutím. Ara tyrkysový nebyl v poslední době ve své domovině vůbec zjištěn.
• Druhý rod arů - Cyanopsitta - je monotypický a jeho jediný zástupce ara škraboškový byl zastoupen v brazilské divočině jen jedním kusem a to samečkem a i ten od roku 2000 nebyl již spatřen. V zajetí má být chováno asi 30 exemplářů a rozmnožují se jen na Filipínách.
• Vlastní rod Ara můžeme rozdělit na dvě skupiny. Jsou to větší druhy papoušků s délkou těla 70-90 cm a to ara ararauna, ara kaninda, ara vojenský, ara zelený, ara arakanga a ara zelenokřídlý.

K menším druhům s délkou těla 30-60 cm patří ara červenouchý, ara žlutokrký, ara malý, ara rudobřichý, ara marakána, ara horský a ara červenoramenný.

Ara rudobřichý se podle novějších systematik zařazuje do rodu Orthopsittaca. Bylo tak učiněno na základě rozdílné morfologie, etologie a hlasových projevů.

Také ara horský se zařazuje do rodu Propyrrhula. Důvody jsou stejné jako u ara rudobřichého. Ara horský se  sdružuje do superspecies s druhy P.maracana a P.auricollis. Ara červenoramenný se řadí do rodu Diopsittaca.

Hmotnost některých druhů arů:

• Ara hyacintový       900-1400 g
• Ara zelenokřídlý     900-1200 g
• Ara ararauna          800-1050 g
• Ara arakanga          800-1000 g
• Ara zelený              800-1000 g
• Ara vojenský           600-700 g
• Ara žlutokrký          220-300 g

Velké druhy arů vyžadují prostornější voliéry,

pro jeden pár se doporučuje -7 m délka, 2 m šířka a 3 m výška. Mnohé druhy arů hnízdí i v menším chovatelském zařízení, což bylo prokázáno i v našich chovech.

Menší druhy můžeme chovat ve větších klecích nebo menších voliérách. Jejich prostory jsou dostatečné, pokud mají prolet dlouhé 3-4 m, šířku 1-2 m a výsku 2,5 m.

Konstrukce voliér musí být kovová a potažena značně silným pletivem. Někteří chovatelé svařují jednotlivé díly voliér pro ary ze silnějšího plechu, železných trubek a stavební oceli. Takové voliéry jsou bezpečnější a trvanlivější. Ary mají mít vedle proletů vybudované i zděné ubikace, ve kterých ptáci nocují, zimují, mají předloženou potravu a hnízdí. Tyto ubikace se přes zimní období přitápí na teplotu 5-10°C, po dobu hnízdění na 15-20°C. Nemají-li takové voliéry přilehlé ubikace, raději je přes zimní období přemisťujte do některé místnosti rodinného domu. Arové rádi šplhají po větvích ve voliéře a na pletivu, občas slétnou dolů na dno voliéry, kde rádi pobíhají. Proto jim někteří chovatelé nezatravňují dno, ale pokrývají ho dlaždicemi nebo ho vydláždí plochými kameny aby se tato část voliéry dala snadno čistit proudem vody.

Krmení arů a umělý odchov mláďat

Arové vyžadují pestrou a různorodou potravu dostatečné energetické hodnoty, protože to jsou největší ptáci řádu Psittaciformes. Mnozí z nich mají individuální nároky na potravu a není lehké je naučit brát jiný druh potravy, protože jsou konzervativní ptáci. Pokud získáte aru do chovu, je nutné vědět, čím byl krmen u předcházejícího majitele a co měl nejraději. Takový pták nám zpočátku nebude nic jiného brát, ale postupně se to naučí.

Většina arů bere celoročně slunečnicová semena, různé druhy ořechů, ovoce, zeleninu, zrniny atd. Rádi mají i nedozrálou kukuřici a některé druhy jižního ovoce. Jsou to i všežravci, proto musí dostávat i libové maso, protože v divočině požírají drobné ještěrky, uhynulá zvířátka a vyplavené ryby. Dávají přednost naklíčenému zrní, různým plodům a dietnímu masu, proto je někteří chovatelé krmí i holátky laboratorních myší. Takoví arové se údajně dostávají do vynikající kondice a zpravidla i zahnízdí. Od arů, kteří berou jen suché směsi semen, se odchovu nedočkáme, proto jim musíme tato semena nabobtnávat a nakličovat, v období vegetace podávat i v nedozrálém stavu.

Arové mají mít po celý rok ve voliéře čerstvé větve z ovocných stromů,denně čerstvou vodu na pití a velice rádi přijímají i rosení vodní mlhou,zejména v letních měsících.

V odborné literatuře se uvádí i mnoho informací o krmení mladých arů. Pokud je necháme u vlastních rodičů a ti je dobře krmí, nemá chovatel problémy s jejich odchovem. Potíže nastávají teprve tehdy, když chovný pár přestane plnit své rodičovské povinnosti a musíme mládě vychovat uměle. Mladý ara musí být od vylíhnutí z vajíčka chován v inkubátoru a jeho teplotu určuje věk.

Doporučují se tyto hodnoty: 37°C jen po dobu ,co mladý pták oschne, dalších 4-5 dnů-36°C, pak 5-9 dnů snížíme teplotu na 35°C a 34°C a tuto teplotu mají mít i několik týdnů, resp. Až do té doby než obrostou prachovým peřím. Poté mladému arovi snižujeme teplotu na 31°C a jakmile pták je částečně opeřen může být chován při pokojové teplotě 24-25°C

V současné době můžeme krmit mladé ary i speciálními značkovými krmivy, které se rozředí jen vodou a potrava se jim podává lžící nebo katarem o teplotě 39°C.

Zkušená belgická chovatelka arů odchovává ary ručním krmením, tvrdí, že každý ara musí při ručním krmení zdvojnásobit svou hmotnost za jeden týden. Tak např. má-li jednodenní ara hmotnost 25 g, tak ve věku 7 dnů má mít 50-60 g, ve věku 14 dnů 120 g, 21. dne 240-300 g a mezi 28-35. dnem života docílit hmotnost dospělého jedince a pak teprve opeřovat. Opeřuje-li mladý pták dříve, je to důkaz nesprávné výživy. V minulosti kdy nebyla k dispozici tato speciální krmiva, se většina mladých arů neodchovala, protože každý chovatel si musel krmící směs vyrábět sám a ta byla obvykle nevyvážená a málo výživná. Ještě například před deseti lety se doporučovalo mladé ary vylíhnuté v inkubátorech nebo odebrané od rodičů, kteří je nekrmili, nechat alespoň jednou nakrmit u jiných hnízdících papoušků aby od nich získali užitečné laktobakterie a tak získali dostatek obranných látek. V chovatelském zařízení, kde to nebylo možné se doporučovalo chovnému páru odebírat tyto látky z volete a použít je na první nakrmení mláďat.

Hnízdní aktivita arů se propojuje především zvýšenou agresivitou a hlasitým křikem.

Dojde-li později k páření ptáků, nemusí to být projev nastávajícího hnízdění, protože mnoho arů se takto chová i dlouhodobě a k snůšce vajíček vůbec nemusí dojít. Počáteční intenzita toku postupně slábne, samice není schopna nanést vajíčka a po určité době se arové chovají jako předtím.

Chceme-li odchovat ary, musíme vlastnit pár rozdílného pohlaví, ptáci musí být pohlavně vyspělí a spolu harmonovat. Stejný vztah mají mít i ke svému ošetřovateli. Ve svém chovatelském zařízení se musí cítit bezpeční a pak je naděje se správnou životosprávou že zahnízdí.

Chovatelé často vyslovují názor, že arové málokdy ztuční, protože většina z nich je spíše podvyživených. A právě v tomto případě doporučují těm podvyživeným zkvalitňovat potravu a tím je stimulovat k hnízdění. Jiní zase tento názor odmítají, tvrdí že v každém chovatelském zařízení mají své receptury, kterými se snaží ary připravit k reprodukci.

Významných úspěchů v chovech arů dosáhly produkční farmy na Floridě a v Kalifornii, kde odchovávají ary v takovém množství, že plně zásobují svými odchovy poptávku a nemusí je dovážet ze své domoviny. V posledním desetiletí to bylo cca 3000 ks ročně, což je jistě počet,  který by brzo ohrozil i populace v Jižní Americe.

Dosáhli toho změnou krmné techniky a odchovem mláďat ručním krmením. Podávají jim granulovaná krmiva, která mají výrazně zlepšovat i kondici dospělých ptáků a jejich reprodukci.

Chovatelé často hledají příčiny neúspěšných odchovů v hnízdních budkách, v jejich velikostech, typech, správném umístění atd. Arové také údajně nedávají přednost hranatým budkám, ale raději přijímají větší duté kmeny nebo menší sudy. Na Floridě hnízdí i v betonových budkách, které jsou zbudované na zemi, ale tam k tomu mají příznivé klimatické podmínky. U nás by museli být tyto prostory vyhřívané, jinak by v nich vše uhynulo.

Plechové nebo plastové budky se arům nedoporučují zavěšovat, protože jsou pro ně nevhodné. Jejich výhoda je jedině ta, že je nezničí, ale jinak se stávají podle klimatických podmínek lednicí nebo vyhřátou pecí. Použít by se dali jen tehdy, kdyby se jejich vnitřní část obložila dřevem.

 Zavěsíme-li, arům budky dřevěné mají být dokola oplechované nebo potáhnuté pletivem, aby je nezlikvidovali. Oplechovat se mají i sudy, hlavně ve spodní části, protože ptáci obvykle spodní dno prokoušou a jeho otvorem pak vypadnou vejce i mláďata.

 V přírodě arové hnízdí nejen v dutinách stromů ale i ve skalních rozsedlinách a v zemních děrách. V zajetí taková hnízdiště arům nedoporučujeme, protože evropské klimatické podmínky to nedovolují.

Budky pro ary máme vyrábět ze silných fošen z tvrdého dřeva (síla 4-5 cm). Rozměr základny má být v chladnějším prostředí 50x50 cm, v teplejším i 90x90 cm. Rozhodující je ovšem chovný druh. Dno budky je vysypané hoblinami nebo přesátou zeminou ale ta má být sterilizovaná vysokou teplotou. Dřevo impregnované nebo jinak mořené se nesmí pro výrobu budek používat, protože by přímo ohrožovalo jejich zdravotní stav, pokud by jej začali likvidovat. Zkušení chovatelé doporučují budky pro ary pokládat na pevné stolky nebo stabilní stojany s nastavitelnou výškou. Zavěšené budky na stěny jejich hmotnost neudrží a pak se pádem zničí nejen snůšky ale i mláďata.

 Pokud nám chovný pár nezahnízdí a je evidentní, že si ptáci “nerozumí“ nechováme je pospolu ještě další 3-4 roky, protože i v takových případech si ptáci na sebe nezvyknou  ani v příštích letech. Jejich vztah se zpravidla zhoršuje, ptáci se více stresují a začínají se i napadat, což je velice nebezpečné.

 Chovný pár, který si “rozumí“ poznáme podle toho, že spolu harmonuje. Takový ptáci jsou stále spolu, probírají si navzájem peří a dělají vše společně.

 Někdy, když jsou arové spolu od mládí, mohou se v dospělosti chovat jako pár, který si rozumí. V takovém případě to mohou být dvě samice, zjistíme to, až obě začnou snášet vejce ale i dva samci a pak se snůšky nedočkáme. V takových případech je zkouška analýzou DNA nebo endoskopie nutností.

 Arové snášejí obvykle 3-5 vajec. Jsou to velmi plodní ptáci, proto mohou v jednom roce zahnízdit i 2x až 3x za sebou a to nezávisle na tom, zda jim byla mláďata odebraná k umělému líhnutí, či nikoliv.

 U arů platí i ta zásada, že jako mazlíčkové neztrácejí schopnosti zahnízdit a úspěšně odchovat mláďata. Podobnou vlastnost mají i amazoňané ale u kakadů toho obvykle nedocílíme.

Závěrem je nutné doplnit,

že všichni arové rodu Anodorhynchus a Cyanopsitta patří do seznamu ohrožených druhů přílohy I CITES, stejně jako i druhy rodu Ara-kaninda, vojenský, červenouchý, marakána, arakanga a zelený. Ostatní druhy rodu Ara do přílohy II. CITES je zákon č.16/1997 Sb.- O podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatření k ochraně těchto druhů a o změně a doplnění zákona České národní rady č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Podle tohoto zákona nelze ary (jako i většinu druhů papoušků) bez souhlasu MŽP dovážet a vyvážet; pokud je někdo již vlastní, má zákonnou povinnost je registrovat u referátu životního prostředí Okresního úřadu v působnosti svého bydliště a nezaměnitelným způsobem označit, tj. uzavřeným kroužkem, čipem apod. Ostatní je nutné prostudovat v uvedeném zákonu a jeho prováděcí vyhlášce.

text: Čerpáno z lit. Milana Vašíčka, Roman Strouhal - papouskov.cz