hadi

Vývoj:

• Hadi se objevili na Zemi v druhohorách, v křídovém období, asi před 100 – 150 mil. lety. Jsou to vývojově nejmladší plazi.
• Dle našich znalostí se vyvinuli přímo z ještěrů, kteří se zbavovali postupně končetin, aby se přizpůsobili životu pod zemí. V současnosti je známo asi 3000 druhů hadů.

Rozšíření:

 Hadi jsou rozšířeni téměř na všech kontinentech. Omezení výskytu a “lokálního vývinu” hadů je dáno tím, že v pravěku docházelo k oddělování kontinentů z jednoho velkého (Pangea). Někteří plazi se na své nynější bydliště dostali i přes moře, pravděpodobně na kmenech spadlých stromů, vlečených mořskými proudy.

 Jsou to velmi přizpůsobiví plazi, kteří mohou měnit fyzický vzhled: rostou do délky nebo se naopak zkrátí a tvoří robustnější těla nebo se mění jejich barva v závislosti na okolí – tímto se hadi rozšiřují na nová místa a vytvářejí nové formy už po mnoho tisíců let.

 Patrný je i konvergentní vývoj hadů. Druhy, navzájem nepříbuzné, které žijí v podobném prostředí, si vyvinuli nezávisle na sobě stejný vzhled a způsob chování, i když je děli obrovské vzdálenosti.

Hadi jsou studenokrevní živočichové. To znamená, že si neumí vytvářet svoji vnitřní teplotu, ale teplotu přijímají z okolního prostředí, resp. teplota jejich těla je přímo závislá na teplotě okolí. Proto se hadi, žijící např. v mírných pásech potřebují vyhřívat na slunci, na rozdíl od hadů tropických, kteří mají teplotu těla díky teplotním podmínkám tropů pořád optimální. Hadi jsou schopni žít i v nehostinných podmínkách, např. na horách. Ti jsou většinou malí (menší tělo se rychleji prohřeje), uchylují se k „zimnímu spánku“ a rodí živá mláďata (vajíčka v těle se zahřívají při slunění hada). V případě nedostatku kořisti jsou hadi schopni zpomalit svůj metabolismus a vydržet tak dlouhá období bez potravy (i jeden rok).

Potrava, způsob lovu:

Hadi jsou bez výjimky masožraví. Živí se vším od drobných bezobratlých až po obojživelníky, plazy, ptáky a velké savce. K usmrcení kořisti používají buď smyčky svého těla, tzv. škrtiči, nebo jedem. Malou kořist pojídají i zaživa.

Kořist loví různými technikami – jedni stopují svou kořist, jiní útočí ze zálohy nebo ji i pronásledují. Někteří Hroznýšovití a Chřestýšovití jsou vybaveni termoreceptory (tepločivé jamky), kterými jsou schopni na kořist přesně zacílit i v noci, protože vidí její tepelné stopy. Všichni hadi jsou, jako i jiní plazi vybaveni specializovaným orgánem, nazývaným Jacobsonův orgán. Díky němu mají možnost stopovat kořist zachytáváním pachových částiček kořisti ze vzduchu. K tomu jim pomáhá typický rozeklaný jazyk (do vidlice), kterým neustále kmitají do vzduchu, ale i na předměty, které jsou poté vyhodnoceny v Jacobsonově orgánu, který je tvořen dvěma jamkami na horním patře tlamy – je to tedy orgán čichu i hmatu.

Hadi se podle způsobu usmrcování kořisti dělí na dvě skupiny – škrtiči a hadi jedovatí.

• První z nich škrtiči se vyznačují dlouhými a svalnatými těly, potřebnými k úspěšnému zadušení kořisti. Nutno podotknout, že i když umějí ti největší vyvinout svými těly velký tlak, oběť umírá nejčastěji udušením, než rozlámáním kostí, jak to známe z filmů i dnešních medií. Velcí škrtiči mohou ulovit i velké savce (např. gazely, kozy, divoká prasata, klokani) a plazi (např. anakonda velká – Eunectes murinus si pochutná i na vrostlém kajmanovi).
• Jedovatí hadi jsou oproti škrtičům většinou malého vzrůstu, jednoduše proto, že velcí být nepotřebují (výjimkou jsou kobra královská – Ophiophagus hannah, patrně nejdelší jedovatý had, dorůstající se i 5 m a mamba černá – Dendroaspis polylepis, která má až 4 m – oba hadi ale bývají zpravidla menší, jedná se o extrémní případy). Mají ohromnou výhodu a tou je tvorba jedu. Ten se tvoří přeměnou slin za působení enzymů a proteinů. Jed se pak uchovává v jedových žlázách blízko jedových zubů (uložených zpravidla v horní čelisti), vybavených jedovými kanálky, kterými při kousnutí proudí jed do těla kořisti. Jedové zuby jsou uloženy v tlamě hada podle jeho specializace lovu (např. hadi specializující se na lov ještěrů mají jedové zuby uloženy vzadu v tlamě, zmije naopak vepředu, hadi lovící v podzemí mají jedové zuby i do boku). Také disponují různými druhy jedu, nejčastěji neurotoxinem (zasahuje nervovou soustavu), hemotoxinen (rozkládá krevní buňky) nebo myotoxinem (působí na svalovinu – paralyzují). Někteří jedovatí hadi si také vyvinuli spektrum specializací „aplikování“ jedu – některé africké a asijské kobry umí doslova plivat paralyzující jed kořisti nebo predátorovi do očí až na několik metrů (i dravým ptákům v letu – útoku).

Tělo

•  Všichni hadi se vyznačují tím, že postrádají končetiny, pouze některé čeledi mají na kostře zakrnělé zbytky končetin, tzv. rudimentální končetiny. Hadi se dorůstají různých velikostí, od 8 cm (slepanovití - Leptotyphlopidae, slepčíkovití - Anomalepidae, slepákovití - Typhlopidae) až přes 8 metrů (hroznýšovití - Boidae a krajtovití - Pythonidae).
•  Tvar těla mají hadi různý, podzemní hadi mívají kruhové tělo, terestričtí (pozemní) mají ploché břicho, stromoví hadi mají těla zploštělé ze stran, vodní hadi mají tělo také zploštělé do stran, do tvaru elipsy, což jim pomáhá při plavání (jako pádlo). Někteří hadi mají zase tělo trojúhelníkovité, dosud ale není známo proč.

Šupiny

•  Celé hadí tělo je pokryto kůží a mnoha šupinami, které jsou přichycené na kůži hada a slouží právě k ochraně kůže. Vnější vrstva pokožky se obnovuje s tím jak had roste, tzv. svlékáním z kůže (každý had roste celý život, tudíž se celý život svléká). Šupiny také zabraňují výparu vody z těla hadů, což omezuje ztrátu tekutin.
•  Šupiny se dělí do čtyř základních tvarů – hřbetní , nacházející se na hřbetě hada, mohou být hladké, kýlnaté nebo zrnité, břišní – na spodní straně těla, hlavové – samozřejmě umístěné na hlavě hada, někteří hadi si hlavové, konkrétně nosní (rostral) šupiny přetvořili až do bizarních tvarů (např. bičovky, zmije), proč to je dosud nejasné, předpokládá se však, že je to kvůli lepšímu splynutí s okolím a subkaudální šupiny – na spodní straně ocasu, mohou být jednoduché nebo párové.
•  V šupinách se také nachází pigmentové buňky (chromatofory), které zapříčiňují zbarvení hada (melanofory – černá, hnědá; guanofory neboli iridofory – modrá barva při lámání světla o šupiny; erythrofory neboli alofory - oranžová, fialová, červená a xynthofory neboli lipofory – žlutá). Melanofory obsahující melanin jsou „pohyblivé“ buňky, mají schopnost přesouvat melanin, takže se had stane tmavším či světlejším i v závislosti na denním režimu (ztmavne při slunění apod.).

Smysly

Zrak

•  Oči hadů jsou pokryty průhlednou šupinou, oční víčka nemají (jsou srostlá přes oko). Podzemní druhy hadů mají oči zakrnělé a téměř nefunkční, odlišující spíše světlo a tmu. Naopak u některých hadů je zrak velmi důležitým orgánem. Podle tvaru zorničky se pak dají odlišit hadi denní (velká kruhová zornice), noční (vertikální zornice) a hadi stromoví (horizontální zornice umožňující perfektní binokulární vidění, např. při zacílení na kořist).

Sluch

•  Hadi nemají vyvinuto vnější ucho, takže jsou hluší, jejich způsob „slyšení“ je v zachovaném třmínku, jenž přenáší vibrace do vnitřního ucha, had tedy „slyší“ pomocí vnímání i velice jemných vibrací.

Čich

•  Jak už je výše psáno (v oddílu „Potrava, způsob lovu“) hadi mají tzv. Jacobsonův orgán, ale také nozdry, které jsou čichovou sliznicí propojeny s čichovým lalokem mozku.

Termoreceptory

•  Někteří hadi mají na hlavě umístěny tepločivé jamky (krajty, hroznýši, chřestýši) díky kterým mohou vidět infračervené záření, tudíž jsou schopni zaznamenat i minimální výkyvy okolní teploty (i 0,002 ºC) a sledovat a zacílit na kořist i za úplné tmy. Hroznýši mají tepločivé jamky mezi retními šupinami, krajty je mají uvnitř těchto šupin. Chřestýši mají jeden pár tepločivých jamek, a to mezi očima a nozdrami.

Anatomie

• Vnitřní orgány

 Oběhové ústrojí

•  podobá se systému většiny ostatních obratlovců s tím, že hadi mají srdce o třech částech (místo čtyřech). Srdce má jednu komoru, která je částečně oddělená, aby se nemísila okysličená s odkysličenou krví.

Dýchací ústrojí

•  všichni hadi kromě hroznýšů a krajt mají jen jednu, pravou zvětšenou plíci (největší mají hadi vodní). U některých druhů jim druhou plíci nahrazuje tzv. tracheální (průdušnicová) plíce, jež pomáhá hadům při polykání velké kořisti. Aby se neudusili, jsou schopni dýchací trubici vysunout před sousto.

Trávicí a vylučovací ústrojí

•  trávení u hadů začíná v tlamě, do které ústní žlázy produkují trávicí sekret. U jedovatých hadů působí na rozklad kořisti i toxin v jejich jedu. Kořist si posouvají do žaludku pomocí jícnu a krku. Hadi jsou schopni strávit téměř celou kořist včetně kostí. Zbytky nestrávené potravy vylučují kloakou přes konečník. Hadi nemají močový měchýř, zplodiny jsou zachyceny v ledvinách a vyloučeny v podobě bílé krystalické látky, obsahující jen velmi málo vody.

Pohlavní ústrojí

•  u hadů dochází k vnitřnímu oplození (stejně jako u savců). Samci mají tzv. hemipenis (párový – k páření používají často jen jednu půlku) a protáhlá varlata. Samice mají buď jeden, nebo vaječníky dva.

Nervová soustava

•   hadi mají v páteřním kanálku uloženy mozek a míchu. Jejich nervová soustava je velmi jednoduchá.

• Kostra a svalstvo

Kostra

•  skládá se z lebky, páteře (obratlů – až 400), žeber a u některých hadů pozůstatky pánevního pletence. Jejich ohebnost je dána velkým počtem obratlů, na každý je připojen pár žeber, které jsou velmi pružné, což hadi využívají při polykání a trávení kořisti.

Svaly

•  svaly jsou napojeny na žebra a obratle, díky dokonalému systému svalů je had schopen se pohybovat svým typickým vlněním. Rozlišují se čtyři základní typy pohybu – přímý pohyb vpřed (ve vlnách, pomocí břišních šupin), vlnění do stran (nejběžnější), harmonikový pohyb a boční pohyb vpřed (pouštní druhy hadů)

Lebka a zuby

•  u primitivních druhů hadů mají čelisti pouze omezenou pohyblivost, u hadů lovících velkou kořist jsou čelisti spojeny pevnou vazivovou tkání, která jim umožňuje posouvat čelistmi dopředu, dozadu a do stran nezávisle na sobě. Dolní čelist je rozdělena na dvě části, které se mohou také nezávisle na sobě pohybovat. To pomáhá hadům při polykání velké kořisti, která by pevnými čelistmi nemohla normálně projít dále do těla.
•  Někteří hadi zuby postrádají, jiní jich mají mnoho. Na dolní čelisti jsou zuby uspořádány do jedné řady, na horní čelisti vytvářejí vnější řadu a vzadu na kosti patrové vytvářejí vnitřní řadu. U jedovatých hadů jsou jedové zuby buď v nepohyblivé pozici v přední části horní čelisti (proteroglyfní chrup, např. kobry) nebo nepohyblivé v zadní části horní čelisti (opistoglyfní chrup) nebo jsou zasunuté vepředu horní čelisti a v případě potřeby je had může napřímit pohybem kostí horní čelisti (solenoglyfní chrup, např. zmije).
•  Zuby jsou uloženy v zubních jamkách, často se lámou, ale jsou po celý život obměňovány. Pod starým zubem je vždy již připraven zub nový.

Rozmnožování:

•  Hadi se rozmnožují pářením - vnitřním oplozením. Výjimkou jsou tzv. jednopohlavní hadi, např. slepáci Ramphotyphlops braminus jsou všichni samice, které kladou oplozená vajíčka bez přítomnosti samců.
•  Rozlišují se hadi oviparní (vejcorodí= kladou vejce) a ovoviviparní (vejcoživorodí – vejce se vyvíjí ve vejcovodech matky a ta pak rodí živá mláďata, např. zmije).
•  Téměř všichni oviparní hadi nakladou svá vejce a více se o ně nestarají. Výjimkou jsou krajty, které se kolem snůšky obtočí a regulují tak teplotu vajec (také si vejce vehementně brání) a také kobry a několik dalších druhů se zdržují poblíž snůšky a střeží ji.
•  Někteří samci hadů také o samice bojují, ovíjí se navzájem vztyčenými těly a pokouší se jeden druhého přitlačit k zemi. Někteří se mohou i navzájem kousat. Známá jsou také hadí klubka – hromadně se pářící hadi, kde se nachází daleko více samců, pokoušejících se pářit s menším počtem samic.

Hadi jako kořist, způsoby obrany:

I hadi jako lovci a predátoři mají samozřejmě své nepřátelé. Patří mezi ně ptáci (např. dravci, čápi, kukačky, ale i slepice), savci (např. kočkovité šelmy, mývalové, ježci, promyky, které si vyvinuli i odolnost vůči kobřímu jedu a samozřejmě člověk), ale i ještěři a jiní hadi (např. korálovky a kobry, které jsou imunní vůči jedu hadů, které loví).

Mnoho hadů si proto vyvinulo téměř dokonalé maskovací nebo výstražné zbarvení včetně speciálního chování. Např. zmije písečná (Cerastes vipera) se téměř celá zahrabe do písku (jen oči má nad pískem), zmije gabunská (Bitis gabonica) zase splývá s listím, krajta zelená a psohlavec zelený (Morelia viridis a Corallus caninus) splývají se zelenými stromy, ve kterých žijí.

Naopak např. korálovci (Elapidae) jsou sytě a nápadně zbarveni, aby svými pestrými barvami dali najevo potencionálním predátorům, že jsou jedovatí a není radno si s nimi zahrávat (toho využili užovky rodu Lampropeltis – korálovky, které napodobují zbarvení jedovatých korálovců a kopírují tak jejich „jedovatý vzhled“).

Efektivní zastrašovací techniku si vyvinuli chřestýši (Crotalus), kteří mají na konci ocasu tzv. chřestidlo (několik článků staré kůže, kmitáním vydávající „chřestivý“ zvuk). Někteří jiní hadi hlasitě syčí a zaujímají obranné postoje (např. klasický postoj kobry, která roztáhne krční kůži).

Při pasivní obraně se někteří hadi svinují do klubíčka, hlavu umístěnou uprostřed této „koule“ (např. známá krajta královská – Python regius), někteří zase zaujmou polohu mrtvého hada – převrátí se na hřbet břišní stranou nahoru, otevřou tlamu, vystrčí jazyk a nehýbají se (tzv. thanatoza - např. takto se chová naše nejznámější užovka obojková, Natrix natrix).

Hadi se samozřejmě brání i útokem – když jsou napadeni, stočí své tělo a přední část s hlavou zaujme pozici S – z této pozice jsou někteří hadi schopni vystřelit po narušiteli rychlostí až 250 km/h a až na vzdálenost dva metry.

Uštknutí nebo napadení člověka hadem bývá z nepozornosti chovatele, či v přírodě šlápnutím na hada, přiblížením se na kritickou vzdálenost nebo jeho přilehnutím. Je nesmyslné hady zabíjet a je potřeba tato stvoření chránit.

Taxonomie:

• Říše: Animalia, živočichové Kmen: Chordata, strunatci Podkmen: Vertebrata, obratlovci Třída: Reptilia, plazi Řád: Squamata, šupinatí Podřád: Serpentes (Ophidia), hadi

převzato: reptilie.cz